České osady na srbských a rumunských hranicích
Napsal Josef Hříbek
Uveřejněno v XXIII. Výroční zprávě vyšší reálky v Telči roku 1914.
Tato krajina, jež dříve náležela k Vojenské Hranici, obydlena jest pestrou směsicí národů, kteří sem přišli jako kolonisté.
Kolonisace ve větším měřítku počala v Bačce, jakož i v kraji temešvárském s osazováním Němců, jichž následovali pak Srbové, Maďaři, Slováci, Bulhaři, Cikáni, Italové, Poláci, Rusíni a Čechové.
Cílem mým bylo navštíviti pouze české osady v jižních Uhrách. V okresu moldavském Čechové tvoří skorem 10% všeho obyvatelstva tamnějšího. Ryze českých vesnic jest v jižních Uhrách osm: V okresu moldavském: Svatá Helena (maďarsky Duna Szent Ilona), Gerník (něm. Weizenried, maď. Szerenyi Buzas) a Schnellersruhe (maď. Bigr). V okresu Bela Crkva jest česká vesnice Ablián (maď. Csehfalva). V okresu bozovičském jest Rovensko (maď. Almasróna) a Šumica (maď. Csehördös). V okresu staroršavském: Eibenthal (maď. Tiszafa) a Nová Ogradena či Frauenwiese.
Vedle těchto ryze českých osad jsou zde osady, v nichž Čechové žijí společně s Rumuny, Srby, Němci nebo Maďary. Jsou to osady: Krušica, Udvárszállas, Velké Srediště, Kudrice, Klopodia, Anina, Rešica a Uj-Karansébes.
České menšiny jsou ještě v mnoha jiných vesnicích, např. v Jaszenové, Berzásce, Dolní Ljubkové, Zsupanku (u St. Ršavy) a jinde. Připočítáme-li k tomu ještě Čechy, kteří jsou roztroušeni po větších městech dolnouherských, můžeme směle říci, že jest v jižních Uhrách 10.000 Čechů.
Všechny tyto vesničky leží na hranicích srbských v místech, kde Dunaj opouští naši říši, seskupeny jsou u nejkrásnějších partií na Dunaji. Tak např. Svatá Helena jest u Babakaje, Nová Ogradena u Kazaňské těsniny a blízko St. Ršavy, Šumica u Herkulových lázní a Mehádie.
Cestování po těchto vesnicích je zvláštní, rázovité a kdo jest milovníkem života originálního, najde zde mnoho a mnoho zajímavého.
(www stránky připravil vnuk Jan Hříbek)
_______________________________
Svatá Helena.
(Duna Szent Ilona).
Na cestu do Sv. Heleny vydal jsem se z Bělehradu parníkem. V pět hodin ráno parník odjížděl z přístavu bělehradského a před polednem jsem byl již ve St. Moldavě.
Jakmile loď zastavila, vyřítilo se na nábřeží celé hejno prodavaček, jež nabízely ke koupi švestky, víno, melouny, hrušky a jablka. Po malém občerstvení v hotelu "Budapešt" vydal jsem se ještě v poledne pěšky do Sv. Heleny, jež jest vzdálená odtud asi tři hodiny.
Sloup opatřený maďarským nápisem "Coronini felé", t.j. cesta do Coronini, udává mi cestu. Míjím hojně zaprášenou silnici, po jejíž obou stranách jsou nízké baráky. Konečně ocitl jsem se na rozcestí, kde jsem předhonil starší ženu, která měla šátek uvázaný na babku a tím značně se lišila od zdejších Rumunek.
Ptám se jí rumunsky, kudy vede cesta do Sv. Heleny. Ona udiveně se na mne otočí a odpovídá mi česky, že nerozumí. Byl jsem mile překvapen a dozvěděl jsem se, že jest Češka ze Sv. Heleny a že byla na polní práci v Bělovrkvě.
Povídali jsme si cestou a ta nám rychle ubíhala. Před rumunskou vesnicí Coronini odbočili jsme na levo úvozovou cestou do kopce. Po obou stranách jsou lysé, pusté skály, na nichž se pasou stáda ovcí. S návrší byl překrásný pohled na bělostkvoucí Dunaj a na skálu Babakaj, která uprostřed veletoku se vynořuje několik metrů nad hladinou vodní.
Pak překročili jsme ještě malou prohlubeň a malý vršek a již spatřujeme první domky české vesničky Sv. Heleny. Poloha Sv. Heleny není sice úchvatná, ale kdo po namáhavé cestě ocitne se zde, pocítí přece příjemné osvěžení.
Sv.Helena, maďarsky zvaná Duna Szent Ilona, jest první česká osada, založená v dolních Uhrách. Založil ji nájemce erárních lesů Mandžarli. Z počátku byly založeny vlastně osady dvě: Sv. Helena a půl hodiny vzdálená osada Elisabethafeld. Osada druhá však záhy zanikla a obyvatelé její přestěhovali se jednak do Sv. Heleny, jednak do Berzásky a Dolní Ljubkové.
Když osadníci svatohelenští vymýtili část lesův a půdy pak mohli použíti jako polí, přiděleni byli do svazku hraničářského a přiděleni hraničářskému pluku č.14., jehož štáb byl v Bělocrkvě.
Ve Sv. Heleně jso příslušníci tří náboženství: katolíci, evangelíci a nazareni.
Katolíci mají svůj kostel, ale nemají faráře. Duchovní správou patří Sv. Helena do Nové Moldavy. Čtyřikrát do roka navštěvuje moldavský farář Sv. Helenu a slouží zde mši svatou. Jest to o vánocích, o velikonocích, 18. srpna, kdy jest zde pouť a na sv. Václava. Češi svatohelenští mají sice mají sice v Uhrách nového patrona, sv. Štěpána, ale nemohou zapomenouti na patrona země České, odkudž jejich předkové přišli. --
Ostatní neděle koná se ve zdejším kostele modlení za zpěvu českých písní církevních, předčítání epištol a výklad evangelia. To vše obstarává pan učitel Schögl, kterému udělena jest i funkce křtíti a vykonávati pohřby z nouze.
Nazareni mají zde svojí modlitebnu, která jest obyčejný domek, ležící v dolejší části vesnice. V domku jest veliká, bílá světnice. Na stěnách není ani kříže, ani obrázku. U stěn jsou lavice, na nichž sedají vyznavači této víry.
Uprostřed jest podstavec, odkud hlásá slovo boží ten, koho Duch svatý osvítil. Nemají totiž nazareni kněze. Věří v zásadu, že člověk nesmí býti prostředníkem mezi bližními a Bohem. Jejich hlavní snahou jest, vykonávati přikázání Krostovo do poslední písmeny a neděli obětovat Bohu modlením.--
Když Čechové přišli do Sv. Heleny, založili zde školu, ve které vyučoval jakýsi Matěj Kovařík. Po něm následovali dva učitelé a ty pak vystřídal roku 1863 Jindřich Schlögel, pocházející z Čech. Nyní jest učitelem jeho syn.
S počátku vyučovalo se ve Sv. Heleně pouze česky, pak česky a maďarsky a nyní jen maďarsky.
Občané svatohelenští jsou praktičtí a vypočítaví lidé. Vynikají velkou pracovitostí. Pracují od božího rána až do pozdního večera, aby se jim malé hospodářství co nejrychleji zvelebilo a rozhojnilo. Jsou vůbec dobrými hospodáři a až do svého stáří spořiví.
Prohlédneme-li si statek zdejšího hospodáře, setkáváme se s účelným zařízením a čistotou a to nejen v domě, nýbrž i ve stáji, stodole a na poli. Ve stáji vidíme vzorně chovaný hovězí dobytek, jehož se však málo užívá ku polní práci. Více se užívá koníků, kteří jsou malé postavy, a jež jako kozy slézají zdejší vrchy. Také málo chová se zde ovcí a koz. Za to však drůbeže má každý dost. Každá skorem rodina má několik jiter pole. Pěstuje se hlavně pšenice, kukuřice, oves a brambory.
Chudší obyvatelstvo chodí však daleko na práci do Bělocrkvy, do Temešváru o do blízkého Srbska.
Za svého pobytu ve Sv.Heleně měl jsem také příležitost zúčastniti se české svatby, p. Čermáka (syna hostinského) se slečnou Zaurovou, dcerou zdejšího bohatého rolníka. Svatba záleží dosud z celého cyklu národních obřadův a projevuje starý, český ráz. Pod maďarskou vládou, kde bylo lidu zdejšímu překonati tolik sveřepích útiskův, uchovali si do dneška ne-li úplný aspoň značně zachovalý ráz rodiného veselí a národního živita.
V den svatby již časně zrána probudily mne ztřeštěné zvuky foukacích nástrojů hudebníků, kteří vyhrávali ženichovi. Pak s mládenci a se ženichem šli pro jednotlivé družičky. Když byli všichni pohromadě, navštívili nevěstu kdež byla malá přesnídávka. Po snídani svatebčané ojeli k notáři do Nové Moldavy. V čele průvodu kráčel družba, jež v ruce držel hůl opletenou maďarskou trikolorou a na konci opatřenou stuhou. Za ním pak šlo sedm hudebníků, kteří ze svých plechových nástrojů vyráželi neladné zvuky a tak se při tom namáhali, div jim žíly nepopraskaly. Za hudebníky jelo pět povozů, ozdobených kvítím a fábory. Hudebníci doprovodili svatební průvod až na konec vesnice a průvod pak v trysku odjel do Moldavy k notáři.
Nežli se svatebčané vrátili, činěny na návsi přípravy k zatahování. Sešla se zde celá vesnice. Opatřen dlouhý, silný provaz, který svatohelenská děvčata ozdobila kvítím a stuhami. K polednímu vrátil se svatební průvod z Moldavy. Když svatebčané přijeli na náves, bylo jim “zataženo”. Ženich musel se “vykoupiti.”
Pak šel průvod do kostela. Za nimi nahrnulo se plno lidí, takže za chvíli byl kostel přeplněn. Ano, i kůr byl obsazen. Ti pak, kteří se dovnitř již nedostali, stáli aspoň před kostelem. Před oltářem stál duchovní. Poněkud zdlouhavým hlasem mluvil oddávací řeč k mladému párku před stupněm oltáře. Kněz mluvil česky, ale bylo patrno, že pracně.
Z kostela odešli svatebčané k obědu, ku kterémuž jsem byl pozván též já. Oběd trval do večera. Pak odebrali se všichni do hostince pana Čermáka. Hudebníci zasedli za velkou katedru. Tetičky okupovaly lavice kolem dokola. Jakmile hudba spustila, již se tancovalo jako o závod. Tanečníkův i tanečnic bylo plno. Tančily se jen české tance. S počátku byla v kole jen malá chasa, ale později se daly do tance ženatí a tetky. To jim však musili muzikanti zahrát tu “starosvětskou”.
Při tanci musely pak všecky panímámy do kola, i paní hostinská Čermáková, která těla až příliš objemného a které se nechtělo; stále se vymlouvala, že má těžké nohy.
Když hudba přestala, tanečníci utvořili kruh, vždy po dvou nebo po třech a zpívaly:
Já tady nebudu, já odtud pryč půjdu,
Já tady nebudu, já půjdu pryč.
Já půjdu do světa, kde růže rozkvétá,
Já tady nebudu, já půjdu pryč.
Zábava byla klidná a nenucená a čím dále, tím veselejší. Tančilo a zpívalo se až do bílého rána. Pak se hosté rozcházeli a při tom je hudebníci vždy doprovázeli. Setrval jsem na svatbě až do konce a i mne hudebníci “doprovodili”.
Mohu říci, že jsem na této svatbě zažil chvíli z nejpěknějších ve svém životě. –
_______________________________________
Gerník či Weizenried.
(Szerönyibuzas).
Nedaleko Sv. Heleny jest druhá česká osada Gerník. Ze Sv. Heleny se tam dostaneme rozsáhlým lesem za tři hodiny, nebo přes Alibeg, Dolní Ljubkovou a Szikevici za 6 hodin.
Volil jsem cestu kratší. Za Sv. Helenou rozprostírají se úrodná pole, která náležejí jakémusi francouzskému spolku, sídlem v Nové Moldavě. Cestou jsem potkával celou řadu českých sekáčů, kteří sem chodí na výdělek. Jinou část občanů svatohelenských zastihl jsem v lese, ve kterém živí se kácením dřeva. Takový “robotník” často pozdě večer v sobotu nebo v neděli ráno na chvilku zavítá domů, ale v pondělí jest již opět zapřažen. Jsou to lidé většinou chudí, ale pod jejich režnými, modrými košilemi jsou zlatá srdce česká!
Konečně ocitl jsem se v dlouhém hustém pralese. Zde volně se dýše pod zeleným baldachýnem mohutných dubův, habrův i bukův. Po malém občerstvení u studánky dal jsem se opět na cestu a za nedlouho byl jsem na kraji lesa. Spatřil jsem mlýn v údolí říčky Kamenice, který mi zvěstoval, že jsem již v Gerníku.
Gerník leží po obou stranách říčky Kamenice. Jest to největší česká osada v jižních Uhrách. Má 1500 obyvatelů, vesměs Čechů. Vesnička jest dosti rozlehlá, ale za chvíli v ní prohlédneme všechno. Domky jsou přízemní, buď ze dřeva nebo z cihel, čisťounké a úhledné. Všude jsou stromy a zahrady. První dojem Gerníku, obzvláště za slunečního dne, jest milý. Uprostřed vesnice vypíná se štíhlá věž gernického kostelíka.
Vedle kostela jest fara. K farní osadě náležejí české vesnice Rovensko, Bigr a kromě toho ještě rumunské vesničky Drenková a Berzáska.
Duchovní správu vedl v Gerníku z počátku jakýsi františkán, později p. Fr. Unzetig, rozený z Čech, pak františkán Václav Špaček, rovněž rodák český. Nyní jest tu knězem Němec. Obstarává si sice z Čech česká kázání, kterým se pak učí, ale často potom vykládá takovým způsobem, že mu nikdo nerozumí.
Modlení a zpěv obstarává kostelník, který pro zdejší obec jest důležitou osobností. Za nepřítomnosti farářovy kostelník koná místo mše svaté pouze modlení.
Lid gernický jest velmi pobožný. Obzvláště v neděli kdo může, jde na mši svatou. Každý z těchto venkovanů vytrvá na mši až do konce a přitom zpívá a modlí se s podivuhodnou vřelostí a nikterak mu není na závadu, že kněz česky neumí. Inu, ta trpělivá česká duše --!.
Po mši svaté vesničané se rozcházejí. Ženy jdou domů a muži před obecní dům, zv. “Koszegháza”. Odtud jim starosta předčítá “Befehl”. Tj. rozkazy na příští týden, jakož i události, které se během týdne přihodily. Pak zde čte též vládní maďarské vyhlášky.
Před polednem občané jdou do hospod. Jsou zde dva hostince: hostinec p. Volánka a hostinec p. Marjánuse. Zašel jsem do hostince pana Marjánuse, jednak abych pozval život zdejších obyvatelů, jednak abych se také s pantatínky gernickými poněkud pobavil. Hostů sedělo u stolu sbitých z prostých prken, jako by nabil. Pili pivo, nebo slivovici. Více však nežli na pivě, pochutnávají si zdejší občané na dobré slivovici, kterou hostinský prodává na desetiny litrů; buď “deci” nebo dvě “deci”.
Zábava vesničanů byla nenucená a živá. V některé tváři bylo lze čísti, že to není první “deci” slivovice, která před ním stojí na stole.
V hostinci sedělo též několik Rumunů z okolních salaší. Celkem snášejí se Češi se zdejšími Rumuny dosti dobře. Jen s Rumuny ze Szikovic se nemají příliš rádi. Tato nesnášenlivost datuje se již z dob, když se sem Češi přistěhovali. Neboť některým Rumunům z vyššího rozkazu byly odňaty salaše a dány Čechům. Tím vznikla nenávist Rumunů k přistěhovalcům. Jednou pak, jak mi vypravoval hostinský Marjánus, byl zde přepaden Čech Pešout z Gerniku dvěma Rumuny ze Szikovic a tak pobodán, že by jistě býval zahynul, kdyby několik Čechů ho nebylo zachránilo. Češi pak svázali oba Rumuny a dali je vojenskému velitelství. Oba Rumuni byli oběšeni.
Avšak dosud jest v okolí Szikovic nebezpečno, neboť někteří obyvatelé jsou zloději a řídí se zásadou, že není hříchem vzít si vše, co Bůh dal, totiž ovoce, víno, kukuřici, dokud není vše úplně zralé. Tak se stává, že někteří Rumuni pasou dobytek na louce českého rolníka gernického.
Čech také nesmí se vydati v noci povozem na cestu přes Szikovice, neboť mu ukradnou i pokrývku na koně, ano i bič mu z ruky vytrhnou. –
Odpoledně prohlídl jsem si v Gerniku novou školu, která byla otevřena teprve počátkem loňského školního roku. Učitel jest Rumun a učí české děti maďarsky! Pak jest tu také učitelka Maďarka, která učí vyšší oddělení a neumí ani česky ani rumunsky. Dokud byla škola stará, učitel učil děti dopoledne a učitelka odpoledne. Nyní učí oba současně.
Žák, který vychodil obecnou školu maďarskou, naučil se maďarsky jen trochu číst. Když pak jako jinoch stýká se svými rodáky, a mluví jen česky, i číst maďarsky zapomene. Tím se stává, že český lid se tak rychle neodnárodňuje.
Maďarsky zde zná málokdo. Ze starších nikdo a z mladších jen ti, kteří byli snad naučení v některém maďarském městě. Kromě mateřštiny však zná zde každý člověk rumunsky a mnoho jich je, kteří znají ještě srbsky a německy. –
Nedělní odpůldne jdou občané gerničtí na procesí. Na mírném návrší na pozemku pana Kapitze jest vystavěno dvanáct kapliček, u kterých se pobožní venkované modlí a prosím, by jich Bůh chránil všech pohrom, aby měli pěknou úrodu. Ohlas staročeské písně rozléhá se daleko široko letním vzduchem.
___________________________________________________
Rovensko.
(Almasróna.)
Půl čtvrté hodiny vzdálena od Gerníku jest jiná česká vesnice: Rovensko. Cesta z Gerníku do Rovenska vede lesní pěšinou. Jde z počátku lukami a pak lesem. V lese přijdeme k potoku, kde jest viděti stopy povodně. Cestou spatřujeme celou řadu vyvrácených stromů, takže místy jest cesta zarostlá a rolník, jede-li do města, musí si cestu teprve prosekávati.
Na pasekách, u žlutavých políček, rozptýleny jsou nesouvislé skupiny chatrných chaloupek. Zde totiž Rumuní nebydlí ve velikých vesnicích, nýbrž jen po salaších, které jsou napolo skryty v zemi. Nejmenší salaše se skládají z jediné chaty nebo dvora. U salašníků rumunských převládá pastýřství. Proto také vidíme skoro u každé salaše ohrady na seno, nebo obory pro ovce.
Překročivše malý potok, který se žene divokou bystřinou přes kamení a balvany, dostaneme se na velikou paseku, rozkládající se na mírném návrší, odkud jest překrásný pohled na okolí. Vyhlídka na stranu jižní jest překvapující. Jako kolorovaná, plastická mapa, leží před námi rozestřena temnozelená hornatina, prorytá hlubokým úvalem potoka. Dále na jihu pozorujeme, že v dálce vrchy a lesy přestávají a že tam začíná nízká rovina podunajská, na které leží rumunská vesnice Dolní Ljubková. Za ní pak se třpytí úzký pruh Dunaje a za ním splývají s obzorem nebetyčné hory srbské.
Před Rovenskem chytil mne déšť a to tak mocný, že jsem byl za chvíli promočen až na kůži. Nic již nepomohlo, že jsem se schoval pod žebřinový vůz, který stál nedaleko silnice.
Když poněkud přestalo pršet, vydal jsem se na pochod do vesnice. Ve vesnici bylo jako po vyhoření, neboť vše bylo na polích. Hostinec zde není a tak jsem zašel do prvého stavení po pravé straně a požádal o nocleh. Byl jsem mile přijat a všichni se divili, že přicházím “až z Prahy”.
Po večeři odešel jsem na prohlídku vesnice.
Rovensko, maďarsky Almasrona, jest vysoko v horách položená vesnice, která jest odevšad obklopena lesy, jež tvoří neobyčejnou krásu krajiny. Po úbočí vlní se žloutnoucí se obilí a pole obilná promíšena jsou tu a tam zelenavými obdélníky brambořišť.
Obilí však je zde dosti ubohé. Klásek jest kratinký jako ta sláma. Jen trávy mezi obilím jest všude “dostatek”. Úroda jest zde daleko horší než ve Sv. Heleně a Gerníku. Žně zde také bývají o čtrnáct dní později.
Celkem jest život na Rovensku těžký, plný trudu a strádání. Nemůžeme pochopiti, kterak mohli se přistěhovalí Češi usaditi v této neúrodné a nehostinné krajině. V nejzapadlejší vísce v Čechách nesnášeli by tolik útrap, jako zde. Možná, že leckterý z občanů rovenských by odtud odejel, ale nedostává se mu peněz a pak jest to přece jenom jeho rodná vesnice. Již skoro všichni obyvatelé se zde narodili. Neznají české země a pak mají silnou vůli a odhodlanost, s kterou odolávají pohromám tvrdého osudu.
V létě není zde tak zle. Ale v zimě je zde jistě velmi krušno. Jak mi rychtář zdejší p. Kotva vypravoval, nakoupí si obyvatelé na zimu všeho, čeho nezbytně potřebují. Pak že z domu téměř ani nevyjdou. Jen jednou týdně jde pošta do Nového Šopotu a to jdou ještě tři nebo čtyři mužové. Kdyby šel jen jeden, snadno by se stalo, že by zapadl do sněhové závěje a pak by ho nikdo nenašel.
Zvláštností Rovensko nemá. Škola i kostel jsou zde pohromadě. Jest to totiž malá budova, opatřená nízkou věží. V lavicích sedí ve všední dny školáci, v neděli pak pobožný lid poslouchající předčítajícího kostelníka. Mše svatá se zde slouží dvakrát, nebo třikrát do roka.
Naproti kostelu bude nyní vystavěna škola nová. Ve školním roce 1911/12 byl na Rovensku učitel Rumun, který snad uměl všecko, jenom ne děti učit. Jeho nejmilejší zábavou bylo drvoštěpiti. Ráno, když přišel do školy, dal dětem opisovati nějaký “předpis”. Pan učitel pak nechal školu školou, vzal pilku na ramena a sekeru do ruky a šel dělat do lesa šindele.
Ale ani doma si nedal pokoje. Někdy, když přišli vesničané na ranní modlidbu, pan učitel štípal klidně dříví v místnosti, která byla oddělena pouze dveřmi od síně bohoslužební. Jsa jako Rumun jiného vyznání, necítil potřeby, aby respektoval cizí bohoslužby. Občané rovenští nemohli s nim déle obstáti a proto milého “pana učitele” před koncem školního roku jednoduše vyhodili.
Nedaleko školy jest obecní dům (köszegháza). Jest to malá dřevěná chalupa, před kterou umístěna jest lavice. Na té sedají vesničané, když hlídají v noci vesnici, aby nebyla ohrožena požárem. Střídají se totiž po šesti každého týdne. Kdo je na řadě, ten musí přespati zde noc. Jeden obyčejně hlídá a druhý pak chodí ráno na poštu do Nového Šopotu.
V devět hodin večer jest ve vesnici jako po vyhoření. Jen tu a tam v baráčku viděti nějaké světlo. Konečně i ta zhasnou a ve vesnici rozloží se posvátné ticho.
__________________________________
Ablián.
(Csehfalva).
Česká vesnice Ablián jest vzdálena asi půl druhé hodiny od Bělocrkvy. Z Bělocrkvy musíme stoupati na táhlý vrch. Na stráních mezi vinicemi zříti jest ženy i muže, kteří v úpalu slunečním konají těžké práce. S vrchu přehlédneme širokou rovinu s nízkými pahorky, na nichž jest strakatina vinohradů. Za touto strakatinou vystupují na jihu a východě holé výběžky Transylvánských Alp.
Cestou potkáváme Čechy z Abliánu s povozy. Občané abliánští zásobují totiž Bělocrkvu obilím, drůbeží, máslem, mlékem, sýrem a jinými potravinami.
Před vesnicí jest hřbitůvek. Zde odpočívají ti Čechové, kteří před devadesáti lety opustili svoji vlast, by zde v jižních Uhrách našli živobytí.
Bylo r.1826, kdy několik nerozvážných Čechů opustilo svoji vlast, by se usadili v jižních Uhrách, v Banátě. Shromáždili se ve Vídni a odtud byli dopraveni na státní útraty do Temešváru. Zde poukázáno jim k obývání místo, které nazváno bylo Schönthal (nyní místo Poniasca mezi Bozovičem a Steirdorfem) a řečeno jim, že jest to hotový ráj k obývání.
Ubožáci, když přišli na místo, hrůzou ztrnuli. Neboť místo rozkošného ráje nalezli zde divokou krajinu, porostlou hustými a tmavými lesy, mezi nebetyčnými vrchy. Viděli jen oblohu nebeskou a kolem pravěké lesy, v nichž byly kmeny tak ohromné, že sotva čtyři muži mohli je obejmouti. A tyto staleté velikány měli vystěhovalci čeští porážeti, zdělati a takto si teprve orné půdy dobýti!
Mnohým byla to práce krušná, zvláště pro řemeslníky (byliť to většinou cvokaři, havíři, krejčí, obuvníci), kteří s kácením lesů nebyli seznámeni. Avšak spojenými silami konečně dosáhlo se prostranství k stavbě a k setí. Na spěch zřídili si prozatímní byty. Byly to vyhloubené jámy v zemi, krovem a drnem přikryté. Tyto příbytky však chránily od vedra a zimy. Když však jarním časem nastalo tání sněhu a prudké deště, tu honem i spodem valily se spousty vod a tyto příbytky byly zaplaveny.
Takovým božím dopuštěním mnohé rodiny onemocněly a staly se obětí předčasné smrti. Počet obětí brzo vzrostl, takže pro neschůdnost cesty nebylo možno mrtvoly dopraviti v čas a slušným způsobem na místo pohřbení. Když pak už ani domácí lidé na dopravu mrtvol nestačili, tu byli cikáni násilně nuceni, že pod dohlídkou vojenské stráže vytahovali mrtvoly z podzemních skrýší a dováželi je na hřbitov.
Po této strašné době vláda nařídila, by se přikročilo k stavbě pohodlnějších budov a založila se zde osada. I byla vyslána od karanšébešského pluku komise, která rozměřila stavební místa. Po skončeném vyměření počala se stavba dřevěných chatrčí v údolí Schönthalu. Vystavěna byla též obecní strážnice pro nižší důstojníky a poddůstojníky, kteří měli pečovati o udržení hraničářského pořádku v obci.
Pak zahájeno s největší přísností mýcení lesů, by se získalo hojně polností. Byla to vysilující práce mnohým, kteří nebyli takové práci zvyklí. Často se stávalo, že někteří se i důstojníkům protivovali. Tu však vyli přidrženi ku práci vojenskou knutou, ba i jinými tělesnými tresty. Neschopní chuďasové, jež práce příliš namáhala, zaplatili tuto vojenskou přísnost živote.
Konečně dosáhlo se potřebného pole k výživě. S počátku sázeli přistěvalci na vykázaných místech jen brambory a něco kukuřice, kteréžto plodiny dosti dobře se zde dařily. Ostatní však obilí: pšenice, žito, ječmen, oves, pak luštěniny, zelí, brukev a jiné zeleniny se zde nedařily, neboť podnebí zde bylo dosti chladné a půda kamenitá. Tak se stávalo, že při nejlepším vzdělání půdy ani výsevku se nemohlo sklidit.
Když Češi viděli, že všechna práce jest marná a že rok za rokem se jim vede hůře, tu se tajně shromáždili u Čecha Fr.Pálka, jenž uměl psáti a poslali žádost o přeložení na jiné, úrodnější místo.
Poněvadž však zhotovení této žádosti stalo se bez vědomí místního vojenského úřadu a místního rychtáře Molka, byla většina těchto “spiklenců” uvězněna a bitím potrestána. Nejcitelněji byl potrestán pisatel oné žádosti Fr. Pálek. Výsledek této “drzosti” byl, že vyslána sem byla komise k ohledání polností, ale ta nechtěla uznati neúrodnost půdy, takže zůstalo při starém.
Na stále trvající stížnost lidu přišel na ohledání půdy též major Hernani. Ubozí lidé ho prosili, by svou přímluvou u vyšších úřadů jim zjednal nějaké lepší místo. Ale on místo útěchy je odbyl.
To přimělo některé vystěhovalce, aby uprchli tajně ze Schönthalu a s rodinami potloukali se po okolních vesnicích mezi Srby a Rumuny. Z 80 rodin zbylo jich pouze 24. Ti, kteří zůstali, museli s odhodlanou trpělivostí dále snášeti bídu.
Tu však nějaký nadporučík, který zde byl dozorcem při pracích v lesích, slitoval se nad nimi a napsal sám žádost Jeho Veličenstvu a vojenskému ministru. Žádost od něho došla skutečně ohlasu a nařízeno majoru Rakytoviči, by vyhledal pro prosebníky pozemky. I vyhledán byl pozemek ve výměře 295 jiter a 1400 čtver. Sáhů nedaleko obce Jaszenové blíže Bělocrkvy. Češi po deseti letech s radostí opustili svůj “ráj” v Schönthalu a založili si novou osadu na úpatí pahorku Abliánu.
S počátku byly tu prozatímné, bídné, z bláta naspěch upěchované boudy. Potom však na rozkaz vlády založeny byly erární domky ve dvou řadách právě pro 24 rodin. Každý domek měl jednu světnici, komoru a chlév pro dobytek. Nově vystavěné kolonii dostalo se jména dle návrší, na němž stojí: Ablián. Nyní jest to jedna sice z nejmenších, ale nejúrodnějších českých osad v dolních Uhrách. –
Vesnička Ablián jest skryté hnízdečko, tichý koutek v klidné pustě uherské. Jest celá obrostlá stromovím, takže z daleka vyhlédá ze zeleně pouze věž kostelíčka. Tím liší se tato česká osada pozoruhodně od vesnic maďarských, ve kterých bychom marně hledali stromoví.
Uprostřed vesnice jest pěkný kostelík. Sedmkrát do roka navštěvuje zdejší kostelík farář z Bělocrkvy a slouží zde mši svatou. Ostatní neděle modlí se pobožný lid v kostele s kostelníkem.
V Abliánu mají nyní novou školu. Učitelem jest Slovák pan Rafatz.
U krejčího pana Schovance, kdež jsem byl na noclehu, zastihl jsem jedinou Češku, která se narodila v Čechách. Bylo jí tři a devadesát let. Stařenka měla neobyčejnou radost z toho, že pocházím z Čech. Vypravovala mi, jakým způsobem se sem dostala. Bylo to tehdá po hlučné svatbě, kdy si ji její vyvolený odváděl daleko od domova do této vesničky, do útulné chaloupky, v níž zažila tolik blaha a štěstí. Nyní po smrti svého manžela má zde skrovný výměnek, ve kterém tráví zbytek svého života. Měla jen jediné přání, kdyby aspoň ještě jednou mohla vidět Prahu, kdyby aspoň mohla být pochována v rodné zemi České.
Nedaleko Abliánu jest srbsko-česká vesnice Krušice, jež podobně jako Ablián ukryta jest akatovým stromovím. Dvě třetiny obyvatelstva tvoří Srbové, jednu třetinu Češi. Obecní zastupitelství jest v rukou srbských. Srbové zdejší jsou dobře zorganizováni a mají zde též svou zádrugu. Češi mají zde kostel katolický, Srbové pravoslavný. Celkem jest zde asi sto českých rodin. V Krušici jest nově vystavěna škola. Učitelem jest Čech pan Kalát a učí srbské i české děti maďarsky!
___________________________________
Schnellersruhe
-Bigr.
(Bigr jest rumunské slovo a značí horský pramen.)
Do Bigru dostaneme se nejlépe z dunajského přístavu Drenkové. Cesta vede hustým lesem stále do vrchu a trvá čtyři hodiny. Bigr má 430 obyvatel vesměs Čechů. Založen byl r. 1827 vídeňským “Hotkriegsrathem.”
Ve zdejší škole, jež byla založena r. 1850, učilo se z počátku česky, pak německy a nyní vyučuje se jen maďarsky. Nynější učitel jest Němec p. Feuersthaler. Občané bigerští nemohou si ho vynachválit. Rovněž pravým dobrodincem jest inženýr Adolf Aldenhofer.
Uprostřed malého, prostorného náměstí jest kostel, náležející k farní osadě Gerníku. Farář gernický dojíždí sem dvakrát, třikrát do roka.
Obyvatelstvo zdejší živí se většinou hospodářstvím. Pěstuje se hlavně pšenice, žito, kukuřice a brambory. V zimě obyvatelstvo chodí na práci do nedaleké Új-Banyi.
V Bigru ubytován jsem byl v hostinci pana Řeháka. Jakmile se však pan starosta bývalý učitel Adam Mleziva dozvěděl, že do vesnice zavítal nějaký pán z Prahy, nemeškal a v hostinci mne navštívil. Byl to rozšafný, vzdělaný muž, s kterým bylo mile pohovořit. Takových věrných a upřímných Čechů mělo by býti v jižních Uhrách více; pak by se jistě z nich ani jeden neodnárodnil.
_______________________________________________
Eibenthal.
(Tiszafa).
Z Bigru vydal jsem se na cestu do české vesnice Eibenthalu. Průvodcem mi byl hajný Mleziva, bratr pana starosty. Na silnici za vesnicí zastihli jsme pracující občany bigerské. Když jest totiž nevlídné počasí, seberou se všichni a jdou spravovat silnici. Ale což naplat! Každou chvíli přijde příval a silnice jest zase v tom stavu v jakém byla, ne-li horším.
T Bigru vede cesta lesem tři hodiny do Új-Banyi, kde místo polí spatřujeme haldy kamení, z útrob zemských vyvezeného, u kterých se hemží tlupy modře oděných mužů.
Podél silnice roztroušeny jsou úřednické a dělnické dřevěné domky. Za potokem pak položeny jsou úzké kolejnice dráhy, která jezdí s uhlím a dřívím z Új-Banyi do Ljubotína.
Z Új-Banyi svezli jsme se v malém parostroji, jehož strojvůdce byl Čech pan Hana. Před Eibenthalem jest malá stanice, kde se vždy vlaky vyhýbají. Odtud malou serpentinou dostali jsme se do vesnice samé.
Eibenthal jest ryze česká vesnice, která má přes 100 domků. Odevšad obklopena jest velkými vrchy. Mají zde kostel a svého vlastního faráře, Slováka. Učitelem v Eibenthalu jest Němec.
Vesničané živí se rolnictvím. Ale nepříznivé poměry hmotné, zaviněné hlavně neplodností horské půdy, přinutily zdejší lid hledati si jiného zdroje obživy, totiž v dolech Új-Banyi.
___________________________________
Šumice.
(Csehördös).
Česká vesnice Šumice jest na rumunských hranicích blízko Herkulových Lázní. Nejlépe se tam dostaneme ze stanice Jablanice (maď. Béla Jablantz) ležící na trati St. Ršava-Temešvár.
Z Jablanice jest tam pěšky asi pět hodin.
Ve vesnici Lapusnicslu potkal jsem několik osob v rumunském kroji, jdoucích na trh do Mehádie. Ptám se jich rumunsky, jak daleko jest do Šumice.
„Asi hodinu“ pravil prvý z nich.
„A odkud jdete“ tázal se zvědavě druhý.
„Až z Prahy!“ odpovídám.
„Až z Prahy?!“ vyhrkli všichni najednou.
„A umíte česky?“
„Ovšem,“ odpovídám a k nemalému překvapení jsem poznal, že jsou všichni Češi odění v rumunský kroj!
Abych nezbloudil, vrátili se se mnou až na malé návrší, odkud již bylo vidět Šumici.
Ve vesnici bylo plno svátečně oděných mužův a žen před staveními a na cestě. Bylť svátek sv. Annyjíž jest zasvěcen zdejší kostelíček. Dopoledne konala se zde mše svatá. Jakmile jsem se zastavil u prvního baráku, obstoupila mne řada venkovanův a venkovanek a hleděli na mne s otevřenými ústy. Nemohli pochopit, že mluvím česky.
„Koukejte se, kmotra, ten strejka umí lepší česky než my!“ zvolala jedna sousedka v modré zástěře a s barevným šátkem na hlavě.
„To jest Čech čechoucí!“ prohodila druhá.
„A kde iste se tak pěkně česky naučil?!“
„Vždyť jsem Čech!“ odpovídám.
„Ale jděte, to vy jenom tak povídáte.“
„No opravdu, jsem z Prahy!“
„A je ta Praha veliká?“ tázala se zvědavě jiná.
„Ovšem že.“
„Je větší než naše Šumice?“
A různé jiné otázky kladly mi jedna za druhou, že jsem nestačil ani odpovídat. Že se tak na všechno vyptávaly, netřeba se diviti. Obyvatelé zdejší nepřijdou než do okolních vesnic a do Mehádie na výroční trh. Herkulovy Lázně znají jen z doslechu.
Šumice jest ryze česká vesnička s 520 obyvateli. Jest to vesnice velice chudá. Dojem chudoby zeje tu ze všech strání, posetých malými políčky žitnými, ovesnými nebo bramborovými. Český rolník šumický dře se v potu tváře se svojí rodinou po celý rok na polích. Ale často přichází pohroma, povodeň nebo krupobití a jest po všem. Pak rolníci nesklidí ani tolik, kolik zaseli.—
Vesnička jest tichá a zdá se, že spí v létě i v zimě. Vystavěna jest na dvou návrších, mezi nimiž jest koryto s pramenitou vodou.
V Šumici mají též svou školu. Učitelem jest Čech pan Šístek, jenž učí české děti maďarsky!
Občané zdejší nemluví již tak správnou češtinou jako v okolních vesnicích českých. Mnoho slov již zapoměli a nahražují je rumunskými. Mouce říkají „farina“, rovněž pro pojmy „les“, „louka“ mají slova rumunská. Nelze se tomu však nikterak diviti. Do nejbližší české vesnice Rovenska mají třináct hodin pěšky. Se všech stran obklopeni jsou Rumuny, s nimiž takořka denně se stýkají. Od nich převzali mnohé zvyky. Ano, muži chodí přistrojeni namnoze jako Rumuni.
__________________________________